Temná noc duše přináší hledajícím velkou zkoušku – nesmírně těžkou a truchlivou, ale také příležitost nechat vystoupat na vědomou hladinu vše, co nás jinak brzdí nebo zatěžuje. Každá vnitřní vada, stopy ega, chtivost, strachy – to vše může náhle získávat vládu ne proto, aby nás to semlelo, ale proto, abychom to viděli. Abychom to mohli vědomě poznat jako pozorovatel, protože tím se všechny tyto složky mohou přeměnit ve zkušenost a přestanou být potřeba. Jak jinak bychom dokázali pojmenovat slunečný den, kdyby ho nestřídaly dny zamračené a deštivé?

Velmi cenné v tomto přetěžkém procesu jsou nicméně jednotlivé záblesky, kdy se jakoby rozestoupí kotouče neprostupné mlhy a náhle se vrátí - třeba jen na okamžik - nějaká vlastnost, zkušenost, prožitek, který jako by dával najevo, že tato noc je (i když opravdu může trvat i více let) pouze dočasná a nemůže trvat věčně, tak jako každá noc. A proto i vše to, co se nám stane během temné noci duše nedostupné, tu stále je, jen my to nevidíme, necítíme, nehmatáme a zmocňují se nás pochybnosti. Jako každá těžká zkouška na duchovní cestě nás vlastně vyzývá k tomu, abychom potvrdili, že naše víra už má blíže k vědění, protože každá pochybnost má být prozkoumána, zhodnocena a poté opuštěna, takže se sama rozplyne jako již nepotřebná.

Snad právě proto, že je to tak truchlivá zkušenost, objevují se žákovi i v nejtemnější hodině tyto záblesky těch nejjasnějších paprsků, aby Božská milost potvrdila, že jeho předchozí úspěchy a zážitky jsou skutečné, že se staly a že až začne svítat, tak tato milost bude žáka očekávat na prahu zářivého rána, aby se jí mohl oddat - očištěný, přerozený a plný touhy dotknout se zdroje a tento dotyk proměnit ve spojení, v bytí.

Chce se po nás v tomto aspektu vlastně jen jedno: uchovat si přes všechny pochyby a zoufání naše povědomí o tom, že Najdá stále JE a že nás chce těmi záblesky provést temnou nocí až k jasnému ránu. Kdo tyto záblesky očekává a vyhlíží, ten je uvidí a TOHLE je jeden z největších pokladů temné noci duše: budu-li si přát, budu-li toužit, budu-li chtít, budou právě tato přání, tužby a chtíče vyplňovat naše duše. Ale když VÍME, že naše pochyby jsou jen vyjádřením obav z toho, co nemůžeme poznat dříve, než to dostaneme a že je to svým způsobem přirozené, můžeme mysl naopak vyprázdnit a vytvořit tak prostor pro to, aby byl vyplněn tím, po čem bychom jinak toužili. Jak bychom seděli v kavárně a místo abychom volali příteli, ať se přidá, abychom si dali třeba čaj a povídali si, tak jen ponecháme místo naproti volné a uvažujeme o něm jako o místě, kde náš přítel ještě nesedí, ale bude a až přijde a sedne si, zapředeme zajímavý rozhovor. Tomu příteli pak vlastně nezbude nic jiného, než se tam – jakoby náhodou - vydat a s radostným překvapením se přisednout a zapříst rozhovor.

Anebo ještě jednodušeji: co se stane, když udělám dostatečně hluboký důlek pro vodu v písku kousek od břehu? Voda tam prostě přiteče, protože tak to je přirozené a nic jiného se vlastně stát nemůže, nebudu jí tam muset nosit ani nijak zadržovat. Proto i v nejtemnější noci mohu vyprázdnit alespoň část mysli s přesvědčením, že paprsek milosti se objeví, aby mě povzbudil. Jakmile v tom uspěji, tak se to následně stane stejně, jako voda zaplní důlek v písku; je toho dosaženo bez usilování a bez chtění.

Před několika měsíci jsem šel na místo, kde často medituji a byl jsem plný pochyb, zda má smysl znovu zkoušet vplynout meditací do toho blaženého spojení, když se mi to tolikrát nezdařilo – jestli není lepší se někde schovat, hibernovat a počkat na lepší časy. Přes to všechno jsem začal meditovat a zároveň jen nezúčastněně pozorovat, zda se objeví záblesk Boží milosti. Stalo se to téměř okamžitě a bylo to tak silné, že se mi vedraly slzy do očí z toho šťastného setkání. Byl jsem opět po dlouhé době naplněn tím blaženým vědomím a zkušeností, že JE.

Když jsem z toho místa odcházel, potkal jsem na cestě starého pána na procházce. Nikdy v životě jsem ho neviděl a on mě také ne, ale jak jsme se blížili, jeho tvář se rozjasňovala a když jsme se míjeli, tak mě halasně zdravil a ještě mi zároveň zamával. To, jak bezprostředně projevil, že vnímá můj čerstvý zážitek Boží milosti, ačkoli ho neviděl a smyslově o něm nemohl vědět, mě rozesmálo s usmíval jsem se tomu ještě večer.

Tyto záblesky jsou pro nás v nejtěžších chvílích jakýmisi majáčky, lávkami nad bažinou lidských omezení či ukazateli, že bez ohledu na to, jak černě to vypadá, je ve skutečnosti všechno v naprostém pořádku. Je dobré vědět, že tyto záblesky Božské milosti tam pro nás mohou být a je velmi užitečné naučit se je zažívat a tak sám v sobě růst i uprostřed nejtěžších chvil.

Jak pravil Mahatma Gandhi, „Uprostřed smrti život přetrvává, uprostřed nepravd pravda přetrvává, uprostřed temnot světlo přetrvává“. Neobávejte se temné noci duše, neboť právě v té temnotě je nejlépe vidět světlo.

Michal Roškaňuk