Studuji filozofii Paula Bruntona již několik let. Zabývám se také jógou, pránajámou a meditací. Vždy jsem knihy Paula Bruntona ráda četla. Myslela jsem si, že jim rozumím, a že jeho myšlenky chápu. Opak je pravdou. Ve skutečnosti to byla vždy jen velmi pozorná četba, která nebyla podložena zkušenostmi. Velmi brzy mi došlo, že sbírání informací je důležité, ale když se tato nauka neuvede do praxe, tak je učení neúplné, nedokončené. Chybí prožitek. Ať už je v jakékoliv úrovni.

Naštěstí život nabízí spoustu zkoušek, u kterých si hledající ověří své vědomosti, a svůj charakter. Někdy mi připadá, že Život přímo říká: „ když tomu tak rozumíš, tak se předveď“. Taková jedna větší zkouška právě přišla. Spousta lidí v této době již ví, co je to být propuštěn z práce. Velmi často to znamená, že postupně člověk nebude mít z čeho pokrýt své základní potřeby. Hledání nové práce je obtížné. Je to opravdu nepříjemná situace.

Znám příběh ženy, která zůstala sama ze synem. Několikrát v roce se jí stalo, že chlapec neměl koupené stravenky na oběd ve škole, protože na ně neměla peníze. Dlouho trvalo, než našla práci, která by je oba uživila. V této době však také poprvé otevřela knihu Paula Bruntona. Lidí, kteří přijdou v této době o práci, bude bohužel přibývat. Stejně tak se rychleji budou „rozvírat nůžky“ mezi chudými a bohatými.

Mnohokrát jsem četla para P.B. ,která se týkala chudoby, nedostatku peněz a problémů, které jsou s tím spojené. Naopak jsou v jeho knihách odstavce, kde se zabývá bohatstvím. Toto vše jsem pročetla a řekla jsem si, že tomu rozumím. Je to jasné jako facka. Facku jsem dostala od života mnohem později. Nyní jsem nucena přemýšlet o těchto věcech daleko hlouběji, protože se mě přímo dotýkají.

Být chudý, neznamená jít rychleji k Bohu. Přestože to dodnes káže spousta náboženských kultů. Člověk, který nemá dostatek peněz, může velmi snadno klesnout na dno. Může chtít na celou věc zapomenout, a proto začne pít alkohol nebo brát drogy. Může začít krást, nebo propadat depresím. Nikoho bych v této situaci neodsuzovala. Myslím si, že cesta zpátky je vždycky, jenom bude asi více bolestivější a zraněnému člověku se o to hůře šplhá nahoru.

Jiný člověk, který bude této situaci vystaven, může o to více začít toužit po Bohu, meditovat a modlit se. V tomto obdivuji Sokrata, který celý život chodil bos ,ačkoliv mu jeho žáci nabízeli majetek. Když přišel Sokrates před jeden malý obchůdek v Řecku, prohlásil: „Je zvláštní, kolik věcí lidé potřebují k životu“. Co by asi prohlásil dnes? Bohatý člověk může svými penězi pomáhat druhým, vynaložit je na svá studia nebo je použít pro rozvoj sebe i ostatních. Může se však také rozhodnout ponižovat nebo jinak ubližovat druhým. Být arogantní, sobecký a ztratit sociální cítění.

Myslím si, že s bohatstvím a chudobou je to podobné jako s ohněm. Oheň není dobrý nebo zlý. Může vám sloužit nebo vás zničit, jak nám trpělivě vysvětloval náš drahý učitel. Odevzdanost je pro mě záhadné slovo a není jednoduché jej v praxi uskutečnit. Přesto si myslím, že je prvním mocným lékem na tyto těžké situace. Paul Brunton tomuto tématu věnoval mnoho stran ve svých knihách. Já jsem odevzdanost pochopila tak, že udělám vše, co je v mých silách pro danou situaci, a výsledek přenechám Bohu (mezi námi: není to tak snadné, jak to vypadá).

Zjistila jsem, že se člověk zbytečně strachuje nad věcmi, které nedokáže ovlivnit. Tím se zbytečně trápí a otevírá tak cestu dalším negativním myšlenkám, které ho oslabují a promítají se v jeho další činnosti. Druhým mocným lékem je modlit se. Modlitba, tak jak o ní často píše Paul Brunton, by měla být určitým uctiváním. Slzy mohou být také dobrým pomocníkem, jsou-li upřímné. Velmi pěknou formu modlitby P.B. uvedl v knize: "Vnitřní potřeba náboženství", kde se touto tématikou zabývá.

Myslím, že si každý najde svůj způsob, jak se modlit. Tento článek píši také proto, že filozofie jako nauka je velmi krásná, ale ze své zkušenosti vím, že každý, kdo si zvolí tuto cestu, bude muset procházet četnými zkouškami a hlavně tvrdě bojovat sám se sebou. Všem těmto lidem přeji štěstí, sílu, odvahu a vytrvalost. Děkuji svému učiteli, který mi pomohl najít tuto cestu, doprovázel mě po ní, a ve správný čas mě nechal jít dále samotnou.