Když zadáte v  internetovém prohlížeči pojem ,,COVID19“, budete možná zaskočeni, jak velké množství odkazů k informacím o tomto tématu obdržíte. Obrovské množství informací není až tak překvapující, jako to, že si často navzájem odporují. Nerad bych se zabýval hodnocením těchto informací a není ani v mých silách vypátrat jejich pravdivost. Určitě se mnou budete souhlasit, že nejlepšího hodnocení určitého procesu nebo předmětu, můžeme dosáhnout vlastní zkušeností, která vás povede k tomu nejlepšímu výsledku.

  Obsah následujících řádků je nejen popisem mé osobní zkušenosti s tímto současným fenoménem, ale zároveň je také upřímným varováním všem těm, kteří kráčejí duchovní cestou vstříc svému vytouženému cíli a mohli by podcenit vliv svého ega.

  Hledání smyslu života, nejvyšší Pravdy, neboli konečného Osvícení, provází člověka určitě již od počátku jeho hmotné existence. Je to naše ego kdo hledá, i když počáteční impulz vychází přímo z našeho vyššího Já - Nadjá. Ego je nezbytné pro náš život v těle a ve světě, provází nás celým životem a můžeme jej přestat vnímat pouze po dobu hlubokého spánku, nebo po dobu duchovních záblesků zprostředkovaných přítomností Nadjá. Ego není naším skutečným Jástvím, ale pouze udržovanou myšlenkou a svou zdánlivou skutečnost odvozuje z vyššího zdroje, z Nadjá. Ego nám umožňuje vnímat se prostřednictvím těla, myšlenek a citů, jako individuální bytost, ale jeho nadvláda nám brání v poznání, čím skutečně jsme ve své nejhlubší podstatě. Ego se chová jako by bylo jediným jástvím, udělá vše proto, aby zůstalo u moci, a přijme jakýkoli ústupek, jen aby si zachovalo své dominantní postavení. Nemůžeme zrušit existenci ega, neboť ono je vytvářeno v čase a prostoru, ale můžeme se přestat s ním ztotožňovat a vytvořit si od něj určitý odstup. Pokud skutečně chceme dosáhnout nejvyššího cíle, je nutné nejprve ego pročistit, zdokonalit, a pak se od ega postupně odpoutat do té míry, abychom se jej na konci naší cesty dokázali s dostatečnou pokorou a s pomocí Nadjá vnitřně vzdát. Naše ego nemůžeme zničit, ale můžeme se osvobodit z jeho nadvlády, protože dokud vládne člověku ego, budou všechny jeho motivy, činy, impulsy a cíle infikovány egoismem.

  Kráčím cestou Hledání již téměř 30 let, velmi si vážím díla Paula Bruntona a jsem nesmírně vděčný svému mistrovi Rudolfovi Rýparovi za nekonečnou trpělivost a laskavost, kterou projevoval  při svých výkladech Filozofie Pravdy. Pokud chci, aby jste pochopili všechny souvislosti následujícího příběhu, musím začít stručně od začátku.

  Narodil jsem se prostým rodičům a vyrůstal v době, kdy komunismus pevně ovládal tuto zemi. V dětství jsem byl často nemocen. Úrazy i nemoci provázely mé časté pobyty v nemocnicích a možná také proto jsem začal být velmi zatvrzelý a zdráhal jsem se projevit své city vůči ostatním, a to i vůči těm nebližším. Mí rodiče usilovali s láskou o to, abych získal pevnější zdraví a dle rad lékařů mne neustále posílali do ozdravoven a léčebných zařízení, abych se uzdravil a přibral na váze. Byly to těžké chvíle, když jsem již od útlého věku střídal jedno odloučení za druhým, trpěl jsem nejen nevybíravým chováním nových a pro mne zcela cizích lidí, ale také častou záměnou domova za cizí prostředí. Není divu, že jsem se vracel s podlomeným zdravím a ještě nižší vahou. To vše zřejmě vedlo k mé ještě větší uzavřenosti a citové otupělosti.

  Léta míjela, já kráčel životem a nesl v sobě ukryté křivdy z mého dětství. Jak mí rodičové stárli, tak přibývaly zdravotní problémy které je neustále sužovaly. Otec onemocněl na rakovinu a začal často pobývat v nemocnici, kde podstupoval léčbu. Snažil jsem se mu pomoci, jak jsem jen mohl, ale za několik měsíců zemřel. Nezmohl jsem se ani na pár slz, a v mysli se mi vybavila slova, která jsem slýchával v útlém dětství:,,Chlapi přece nebrečí“.

  S postupem času, byla moje maminka čím dál více nemocná a já ji pravidelně navštěvoval v domově seniorů. Až nadešel rok, kdy se obsahem všech zpráv v televizi i na internetu stal virus COVID 19. Moje maminka se díky svým častým návštěvám po nemocnicích, nakonec v říjnu tímto virem nakazila. Začaly se objevovat dýchací potíže a ona mi začala telefonovat několikrát denně. Z jejího hlasu byl stále více cítit strach a beznaděj. Nedokázal jsem ji uklidnit a ona mi volala stále častěji, prosila mne zoufale o pomoc a její strach narůstal. Časté telefony mne rušily v práci a já ji začal odbývat se slovy, že to bude dobré. Její poslední hovor obsahoval pouze jediné slovo: ,,Sbohem!“ Neměl jsem možnost se s ní rozloučit, protože do rána zemřela a já to bral jako samozřejmé vyvrcholení jejího špatného zdravotního stavu. Necítil jsem smutek, věděl jsem, že smrtí život nekončí a byl jsem rád, že její utrpení skončilo. Dny ubíhaly a já se zas naplno věnoval své práci a běžnému životu.

   Den před štědrým dnem jsem se necítil dobře a vysoká horečka začala trápit mé tělo. Nemohl jsem spát a mou mysl začaly trápit halucinace. Předpokládal jsem, že to je příchod zápalu plic, který jsem v dětství již několikrát prodělal, ale příznaky se poněkud lišily. Když teploty ani po týdnu nepolevovaly a stále trýznily mou mysl i tělo, a probdělé dny i noci se staly rutinou každého dalšího dne, tak jsem se nechal přemluvit, že zavolám své lékařce. Příznaky poukazovaly na covid19, a tak jsem byl objednán na testy a obdržel jsem E-recept na léky. Teplota pokračovala po další tři dny, léky nezabíraly a halucinace dále trýznily mou ztrápenou mysl. Byl jsem již unaven tím neustálým temperováním mého těla i mysli a noc jsem začínal nenávidět pro psychická muka, která mi neustále poskytovala.

   Nadešel den testů a já pod náporem horečky navštívil místo odběru. Když mne dcera dovezla zpět domů, teplota mi začala opět prudce stoupat. Ulehl jsem a pokoušel se usnout, ale moje mysl začala opět silně pracovat. Přemítal jsem a myslí mi prolétly myšlenky o utrpení lidí. Z ničeho nic jsem ve své mysli náhle zachytil tato slova: ,,Ty jsi jí nepomohl! Ona tě prosila o pomoc, umírala ve strachu a ty jsi jí odbyl!“ V ten okamžik jsem si uvědomil v jaké hrůze a strachu asi maminka umírala. Před její smrtí jsem si namlouval, že jí nemohu pomoci. Smrt sice musela přijít, ale já jí mohl říci pár vlídných slov a ona mohla umírat v klidu a naději. Náhle vytryskl v mém srdci hluboký soucit, uvědomil jsem si své sobectví. Přestože jsem tolik let usiloval o odpoutání od ega, ono mě opět doběhlo a přesvědčilo mne o své nadvládě, uvědomil jsem si, že stále podléhám touhám svého ega a zdaleka nejsem schopen vymanit se z jeho vlivu. Vytryskly mi slzy hluboké lítosti, které smáčely celý můj obličej a já hluboce zalitoval toho, jak jsem se k ní zachoval když umírala. Nikdy v životě jsem nepocítil tak hluboký soucit s utrpením druhých. Ve svých myšlenkách a se slzami v očích jsem maminku prosil o odpuštění, a to upřímně a z celého srdce. V pokání a nekonečných slzách jsem setrval až do pozdního večera. Pokaždé když jsem si uvědomil své sobectví, tak mi znovu prudce vytryskly slzy z mých očí. A přitom jsem cítil hluboko ve svém srdci, že nejsem ztracen, že mne láskyplně objímá cosi blízkého, milujícího a odpouštějícího. Uvědomil jsem si všechna ta léta práce na sobě a hořce jsem litoval toho, že jsem své ego podcenil. Každý skutečný duchovní učitel vám řekne, že největší překážkou na duchovní cestě jste vy sami, tedy vaše ego. Můžete se do určité míry od něj odpoutat, ale porazit jeho nadvládu je možné jen s Milostí Nadjá. 

   Jsem vděčný za to, že jsem prošel touto nepříjemnou zkušeností a můj žalostný stav mne dohnal až k pokání. To, co vytrysklo z hloubi mého srdce jsem pociťoval jako nekonečnou lásku a soucit ke všem bytostem. Horečka prudce opadla a já cítil sílu, která mne vyzvala do dalšího života. Cítil jsem, že musím pokračovat na své cestě Hledání, vydávat knihy, chodit denně do práce a také prostě jen žít život ve své rodině, v přírodě a v úzkém okruhu přátel. Díky této náhlé zkušenosti jsem získal jistotu, že svrchované Nadjá je nám blíže než tušíme, je stále přítomné v našem srdci, v naší nejhlubší podstatě, a čeká, až k němu obrátíme svou pozornost, kterou tak přehnaně věnujeme svému egu a jeho nekonečným touhám a zájmům.

   Myslel jsem si, že to, co jsem udělal nebo spíš opomněl udělat před dvěma měsíci, a co po tak krátké době tak tvrdě dopadlo na mou osobu, bylo nyní završeno procesem karmických sil a vůbec jsem netušil, co ještě bude následovat. Horečka se vrátila a s ještě větší razancí se blížila 40 stupňům celsia. Tělo i mysl byly zmítány touto novou vlnou utrpení, které pokračovalo již jedenáctým dnem. Blížil se večer a já vůbec netušil, že se blíží neočekávané vyvrcholení. Bylo asi jedenáct hodin večer, kdy jsem vzdal poslední pokus alespoň nepatrně snížit horečku v toužebném očekávání spánku. Zhasl jsem světlo a pokoušel se najít ve své posteli pozici, která by alespoň nepatrně podpořila mou snahu uvolnit se a usnout. Po chvíli jsem zůstal ležet na zádech, v hlavě mi hučelo, v ústech jsem měl pachuť užitých léků. Při každém i sebemenším nádechu jsem měl dojem, že vdechuji zplodiny  nějakého požáru. Snažil jsem se zklidnit svůj dech a vzápětí jsem si uvědomil, že se dech zkracuje a já se nemohu plně nadechnout, jakoby se mi náhle a výrazně snížil obsah plic. Byl jsem tím zcela šokován, ale snažil jsem se uklidnit. O co víc jsem se snažil, o to více se dostavoval pocit dušnosti. Přemítal jsem o tom, jestli se v následujících minutách udusím, nebo zblázním. Má žena mne přišla zkontrolovat a vzápětí přivolala lékařskou pomoc. Byl jsem v zoufalé situaci, snažil jsem se zklidnit svou mysl a zcela se podvolit této situaci. V nejbližších okamžicích jsem se ocitl v sanitce a za nedlouho jsme se blížili k nemocnici, ve které před dvěma měsíci tak těžce umírala moje vyděšená maminka. Přijali mne k základnímu vyšetření: EKG, rentgen plic a vyšetření ledvin. Vše netrvalo dlouho a já se ocitl na chodbě, která vedla k oddělení kde maminka těsně před smrtí ležela. Byl jsem si zcela jistý, že již brzy budu pacientem právě na tomto oddělení. Vše jsem přijal bez výhrad a vzápětí jsem k mému překvapení pocítil vnitřní klid. Brzy mne převezli ke konzultaci výsledků vyšetření. Srdce a ledviny v úplném pořádku, pouze silný zápal plic vyžadoval okamžitou změnu léčby. V naprostém klidu jsem očekával přesun na oddělení s pacienty pozitivními na Covid19. Byl jsem velmi překvapen, když jsem obdržel léky na zápal plic a za nedlouho mne sanitka odvezla domů. Ve čtyři hodiny ráno jsem byl již ve své posteli, dech se o něco stabilizoval a já poprvé na pár hodin, snadno a hluboce s nepopsatelnou vděčností, usnul…..

   Bylo nesmírně těžké napsat tyto řádky, protože slzy se v neustále objevovaly v mých očích, ale byl jsem k tomu vyzván a musel jsem text dokončit. Tajemná návštěva se z mého srdce již vytratila, ale hluboká lítost stále drtila ty nejhlubší zákoutí mého ega, a já nemohl dělat nic jiného, než to přijmout. Pokračoval jsem ve psaní, přestože slzy se nepřestávaly hrnout do mých oči a já díky nim ani pořádně neviděl slova, která jsem psal. Cítil jsem, že musím varovat všechny hledající, kteří příliš podceňují své ego a ztrácejí se v jeho nadvládě, aniž by si to uvědomovali.

   Měli bychom pozorně zvažovat své činy dříve, než je uskutečníme, protože jakýkoli čin, který vykonáme, bude završen teprve tehdy, až jeho důsledky dopadnou na nás samotné, a to i v případě, že něco máme vykonat, ale nevykonáme. Karmické vyrovnání našich činů pocítíme sami na sobě právě tehdy, kdy to budeme nejméně očekávat. Budeme často chybovat na své životní cestě, protože v individualitě chybujeme všichni, ale musíme si přiznat své chyby, překonat je a jít dále vstříc naplnění toho nejkrásnějšího cíle lidského života. Věřte mi, že naše vyšší Já - Nadjá nás bude vždy provázet kamkoli půjdeme, a bude trpělivě čekat do té doby, než mu budeme plně věnovat svou pozornost…..

PS: o několik dní dříve, na štědrý den, jsem při vysoké horečce rozbalil několik skromných dárků od mé rodiny a blízkých přátel, nebylo mi dobře a již jsem chtěl odejít do ložnice, ale manželka mne tajemně upozornila, že každý z nás obdržel ještě jeden malinký dárek a tím je drobný stírací los s názvem Zlatá šupina. S očekáváním trpkého zklamání jsem setřel všechny symboly a nic jsem samozřejmě nevyhrál. Má žena mne však upozornila, že v horní části losu je ukryto pro každého malé poselství. Setřel jsem tedy horní část losu a přečetl slova která mi doslova vyrazila dech: ,,Vaše sny se splní teprve tehdy, až jejich splnění přestanete očekávat….“

                                                                                                                           MCphill