Pro základní funkčnost, zpříjemnění používání webu, analytické účely a v případě udělení souhlasu také pro účely cílení reklamy využíváme soubory cookies. Nastavení vlastních preferencí cookies můžete kdykoli upravit odkazem ve spodní části stránek.

Kontakt

Doprava a platba


Nakladatelství


 

 

 

 

ZBOŽÍ V AKCI

naše cena 182,0 Kč (7,3 EUR)
skladem
naše cena 339,0 Kč (13,6 EUR)
skladem
naše cena 966,0 Kč (38,6 EUR)
skladem

» O RELATIVITĚ
O relativitě

Přemýšlivý člověk je fascinován nekonečnou rozlehlostí a neotřesitelnou existencí vesmíru, který sám o sobě není věčný, ale věčné je pouze jeho periodické objevování. Nekonečné opakování všech projevů probíhá ve stoupající spirále a odhaluje relativitu světa jevů v čase, prostoru a v druhu látky z níž je zformován. Pohled lidí na tento svět a vesmír je zcela relativní. Relativita času a prostoru  byla matematicky dokázána Albertem Einsteinem, ale indičtí mistři džinismu o ní věděli a sdělovali ji ve svém učení již před třemi tisíci lety. Dávní filozofové vyvinuli určité mentální schopnosti, díky kterým došli ke stejnému závěru jako moderní teorie relativity. Liší se od ní jen formou, nikoli podstatou.

 

Filozofie, metafyzika a některá náboženství prohlašují, že hmotný vesmír je iluzí. Ale jedině filozofie si všímá faktu, že i přes svou iluzornost svět stále existuje, protože si jej uvědomujeme, a tak má relativní existenci pro každého z nás. Svět není jen iluze, ale především je relativní, měnící se fází skutečnosti. Nemůžeme proto popřít jeho existenci, ale pouze jí dát správné místo. Existuje proto, aby se individuální tvorové vyvíjeli ke svému cíli. Stává se iluzí pouze tehdy, když jeho realita se stane podřadnou vzhledem k realitě, která již byla nalezena. Do té doby je stále reálný a pouze mudrc má právo nazývat tento svět iluzí. Jsme uvězněni ve světě časoprostoru, omezeni pěti smysly, klamáni zdánlivou realitou věcí, kterou považujeme za konečnou realitu. Filozofie se nesnaží popírat existenci světa, ale snaží se odhalit jeho skrytou povahu. Svět je reálný a člověk v něm musí žít.

 

Díky našim smyslům pokládáme vše v tomto světě za reálné, aniž bychom si uvědomili, že skutečná realita je skryta v pozadí projevu. To, že zažíváme skutečný svět, je pouze relativní a domnělou pravdou, neboť známe tak málo a jsme tak snadno oklamáni zdáním věcí a vnímáním iluze smyslů. Skutečnost světa je jen zdánlivá a jeho věčnost relativní. Žijeme v iluzi hmotného vesmíru a zároveń jsme ukotveni  ve věčném Bytí, aniž by to většina z nás věděla. Svět není tím, čím se zdá být, je pouze zdáním zcela odlišným od skutečnosti za ním. Jestliže existuje věčné Bytí, které je navždy tím, čím je, neměnné a nedotknutelné, pak ho nelze nalézt v čase a prostoru. Může žít klamán jeho skutečností nebo se může probudit k samotné Skutečnosti, která se skrývá za projevem světa. Jsou různé formy existence, ale za nimi je jedna jediná podstata bez formy.

 

Teorie relativity spočívá v podstatě v rozdílnosti vnímání předmětu dvěma osobami nacházejícími se v rozdílných vzdálenostech od něj a ve stejném okamžiku času. Každý z nich bude předmět vnímat rozdílně, různě odhadovat jeho charakter i míru sil na něj působících. Nemůžeme tvrdit, že jedno z těchto pozorování je správné a druhé špatné, protože obě jsou správné ze svých stanovisek. Pokud si uvědomíme, že tentýž předmět nemůže v jednom okamžiku mít rozdílné rozměry a vlastnosti, pak tito dva pozorovatelé nesdělují absolutní pravdu o tomto předmětu, ale pravdu relativní ovlivněnou svým vlastním pozorováním. Proto vše co vidíme a vnímáme jako svět nemá svou existenci samo o sobě, ale je tím, co individuálně vidíme a vnímáme prostřednictvím našich smyslových vjemů, a co vnímáme díky vlastní zkušenosti a představě. Zažívaná zkušenost člověka ve světě je vždy relativní pro každého jednotlivce, ale skutečnost za ním je absolutní.

 

Starověcí tibetští filozofové prohlašovali svět jak za existující, tak za neexistující. Tento paradox je dán dvojí rozdílnou zkušeností vnímání světa. Pro nevědomého člověka je svět jedinou známou skutečností, zatímco osvícený člověk si uvědomuje existenci světa, ale pouze jako mentální projev Univerzální Mysli, a za nejvyšší Skutečnost považuje pouze tuto Mysl, bez které by existence světa nebyla možná. Otázku Skutečna a iluze nelze rozřešit pouhým názorem nebo prostřednictvím našich smyslů, ale pouze znalostí přicházející z intuice. Celý tento projevený vesmír má v pozadí Skutečnost, a vede nás k tomu, abychom si mysleli, že mnohost je Skutečno, zatímco ono je To jediné. Život je  neuvěřitelným paradoxem a my jej musíme přijmout takový, jaký je. Kdyby byl jednodušší a méně paradoxní, všechny jeho velké problémy by neznepokojovaly nejmoudřejší lidi od počátku celé naší historie až po současnost.

 

Lidé často diskutují o různých tématech i na internetových stránkách. Potvrzují nebo vyvracejí pravdivost názorů podle svých představ a zkušeností, aniž by si uvědomili, že jejich pravdivost může být pouze relativní. Člověk je bytost, která se neustále vyvíjí a mění. Proto nemůže prohlašovat, že jeho vědění je konečné a některá z jeho pravd absolutní. Relativita věcí, idejí a zkušenosti ale neznamená , že jedna věc je stejně dobrá jako jiná, že jeden názor je stejně pravdivý jako jiný. Nauka o relativitě přináší sama o sobě nebezpečí, když budeme považovat mnohá stanoviska za stejně pravdivá a to i přesto, že budou ve vzájemném rozporu. Ten, kdo chápe relativitu idejí, se nezabývá otázkou, která z tolika nauk je ta pravá, ale pohybuje se mezi nimi s klidnou odpoutaností. Pokud si uvědomíme relativitu lidských vědomostí, tak pochopíme, že jakákoli nauka může pouze zničit intelektuální názory ostatních, ale nemůže ustavit absolutní názor vlastní. Pravdu je třeba nakonec hledat mimo veškeré názory, v tichu mysli, jejímž prostřednictvím můžeme získat intuitivní zkušenost.

 

Filozofie chápe relativitu všech názorů, a proto používá při hledání Pravdy dvojí stanovisko. Relativní (okamžité) a absolutní (nejvyšší). Oba tyto pohledy si nemusí odporovat, ale mohou existovat současně a harmonicky, pokud pochopíme jejich vzájemnou nezbytnost. Tato dvě stanoviska nejsou navzájem v rozporu, ani nemohou vytvářet protiklad, protože jsou rozdílným chápáním téže věci. Vztahují se k různým úrovním vědění, zkušenosti, a tak vykazují nevyhnutelně rozdílnost. Může se zdát, že jde o pohled duální, ale ve skutečnosti jsou ve filozofii obě hlediska sloučeny v jeden úplný postoj, který je považován za správný. Pouze přijetím dvojího stanoviska, nebo-li obou pohledů současně, můžeme dosáhnout Pravdy v její úplnosti. Pokud se nedíváme na život z tohoto dvojího hlediska, můžeme získat jen nedostatečný, nevyrovnaný a neucelený rozhled.

 

Zaujetím různých stanovisek  můžeme odhalit různé relativní aspekty Pravdy. Ačkoli filozofie tvrdí, že pravda je obsažena v obou stanoviskách, nemůže potvrdit jejich výlučný charakter. Obě stanoviska by měla být přijímána současně, ale zároveň musíme rozlišovat to, co je bezprostřední a jasně viditelné, od toho, co je nejvyšší a zároveń hluboce skryté. To není dvojí rozdílnost Pravdy, ale dvojí hledisko pro člověka, jedno praktické, pozemské a logické, druhé nejvyšší, božské a intuitivní. Neexistují žádná prohlášení Pravdy, která by byla absolutní na všech úrovních, kterých se týkají. Každá je relativní ke svému stanovisku. Pokud si uvědomíme relativnost věcí, zbavíme se nutnosti ztotožňovat se s jakýmkoli určitým hlediskem. Osvobození od dogmat  nám umožní zastávat to hledisko, které nejlépe odpovídá okolnostem.

 

Povaha vědomí je relativní, protože může přijímat různé formy a může působit na různých úrovních času a prostoru. Ale může také zůstat samo sebou a nepřijímat žádnou formu, pak je absolutní.

Relativní proměnné hodnoty času a prostoru jsou vždy závislé na člověku samotném. Čas je jasně relativní ke stanovisku a k postoji, jaký člověk zaujal. Při podrobném zkoumání shledáme, že náš pojem času se mění nejen podle fyzického, ale také podle mentálního postoje, který zaujímáme. Pokud jsme plně zaujati prováděním našich oblíbených činností, může se nám zdát několik hodin, které jim věnujeme, jako pouhých několik minut. Ale když budeme sedět na zubařském křesle a bude nám prováděn nepříjemný a bolestivý zákrok trvající několik minut, bude se nám zdát tato doba nekonečně dlouhá. Jakmile sníme, můžeme ve snu prožívat život se všemi událostmi trvající celá léta, ale jakmile se probudíme, můžeme  si uvědomit, že se jednalo o pouhých několik minut. To dokazuje, že čas je mentální představou v mysli.

 

Uvědomování věcí nebo událostí probíhá uvnitř času a prostoru a tím je také omezeno. Když budeme čas zkoumat do dostatečné hloubky, odhalíme, že jeho skutečná podstata je věčné Nyní. Teorie relativity spojuje čas a prostor, protože závisí svou existencí jeden na druhém. Pokud by neexistovaly žádné předměty v minulosti, přítomnosti a budoucnosti, nebude zde ani žádný čas plynoucí kupředu. Protože cokoli můžeme ve vnějším světě zažít nebo poznat, musí být zažíváno ve formách prostoru a času. Protože jsou tyto formy proměnlivé, relativní a závislé, nemohou být události nebo věci samotné trvalými skutečnostmi. Prostor a čas  je ukotven v naší představivosti pouze jako prostředek, pomocí kterého zažíváme svou existenci. Jsou to dva způsoby, ve kterých tvořivý aspekt mysli pracuje současně. Plynutí času se nikterak nedotýká pocitu „já“. Hluboká meditace dokazuje, že čas, prostor a všechny věci v něm pro nás existují jedině tehdy, pokud jim věnujeme pozornost.

 

Zdá se, že nemůžeme uniknout relativitě všech objektů. Ve vesmíru totiž vše prochází neustálou změnou, nic nemá svou vlastní trvalou existenci. Přesto je zde něco, co existuje navždy a nezměněné samo v sobě. Tím je nejvyšší Skutečnost, jednota ukrytá za rozmanitými formami světa. Všichni žijeme v omezeních relativity, ale jen někteří z nás hledají svobodu božství. Lidé, kteří nemají zájem zkoumat relativní hodnotu života ve světě, jej považují za jedinou svrchovanou a neměnnou realitu a nikterak nepřipouštějí existenci pravé a neměnné Skutečnosti za vším. Odhalení relativity vesmíru nás vede k odhalení této Absolutní Skutečnosti. Objevy relativity vedou k závěru, že známe jen zdání nepochopitelného tvořivého Mystéria. Existujeme pouze na zlomek času, a proto relativně, ale za samotným časem však existuje něco co je absolutní.

 

Paul Brunton: „Taková je relativita všech věcí pro toho, kdo je poznává, neboť svět, který zažíváme, je náš mentální svět, nikdy nevidíme svět, jaký skutečně je sám o sobě nebo jak by jej viděla bytost, která by jej pozorovala z vnějšku. Důsledek toho je, že nikdy nevidíme svět, aniž bychom jej nevědomky viděli smíšený s jástvím. „Já“ plus něco jiného než „já“ tvoří naše pole vědomí. Nikdy nepoznáváme svět-sám-o-sobě, ale jen svět ve stavu vzájemného působení s já. Nikdy nepoznáváme já samo-o-sobě, ale jen já ve stavu vzájemného působení se světem. Takové jsou skutečné a nedobrovolné podmínky tak zvaného zažívání světa a našeho tak zvaného zažívání já.“

 

Podle zápisků Paula Bruntona volně zpracoval Miroslav Culek