Ježíšovy výroky v Zápiscích Paula Bruntona

Pravdu o Ježíši a jeho učení lze dnes těžko zjistit. Neboť je pohřbena pod horou záměrných falsifikátů a vsuvek pověrčivých příměsí. Ježíš silně zapůsobil na duchovní život Západu, ale tento vliv nebyl nikdy správně doceněn, protože nemůže být pochopen ve světle církevní organizace, ale někde zcela jinde a to v srdcích lidí. Ježíš vyzařoval lásku, Ježíš zvěstoval pravdu a Ježíš byl vtěleným odpuštěním.

Historická pravdivost Ježíšových výroků nemůže být nikdy ověřena. Ale každý osvícený člověk si je může ověřit jako mysticky pravdivé. Ježíš odhalil davům západního světadílu mystéria a tak dal mnoha lidem to, co bylo až do té doby dáváno jen několika málo vyvoleným.

„Já jsem cesta. Pravda," prohlásil Ježíš. Kdo je toto Já? V omezeném a povrchnějším smyslu to je mistr. V širším a hlubším smyslu to je Kristus-já vnitřní, duchovní vědomí. Označení "Christos" nebo "Kristus" znamenalo vyšší Jáství člověka a bylo používáno obdobným způsobem, jakým se dnes používá výraz "Nadjá". "Ježíš Kristus" znamenalo, že člověk Ježíš se stal Kristem tím, že se vědomě spojil a sjednotil se svým Nadjá.

Rozčarováni významnými osobnostmi a zklamáni světem budou lidé nakonec ochotnější se obrátit k božství uvnitř nich samých, důvěřovat jeho prvnímu slabému vedení podle ujištění Ježíše, že "Království nebeské je ve vás!" Taková nezávislost je zevně osamělou stezkou, ale trpělivost potvrdí, že tím není méně uspokojující. Království je ve vás, nikde jinde, ne v ášramu, dokonce ani u nohou gurua. Ježíšovo prohlášení je doslovně přesné.

Ježíš prohlásil, že cesta k životu věčnému je přímá a úzká. Mohl také dodat, že je dlouhá a nesnadná. Avšak začátečník by si těmito věcmi neměl nechat vzít odvahu. Pomoc přichází z nitra i zvenčí.

Kdybychom se na život Ježíše dívali symbolicky - což životy těchto božských lidí nezřídka jsou - objevuje se v určitém časovém období stejná nutnost fyzického odloučení od žáků proto, aby byli přivedeni do mentální blízkosti. Ježíš jim řekl: "Říkám vám pravdu, je pro vás nutné, abych odešel, neboť jestliže já neodejdu, nepřijde k vám Utěšitel. Až On, Duch Pravdy, přijde, On vás uvede do plné pravdy."

Ježíš řekl: "Nebudete-ti jako malé děti, nedostanete se do království nebeského." Co tím chtěl říci? Povšimněte si myslí dětí, ve kterých je ego jen slabě vyvinuto. Jak jsou bez ega! Jak spontánní a bezprostřední je jejich uvědomování si světa kolem nich.

"Blažení chudí v duchu," řekl Ježíš. Co měl na mysli? Být "chudý" v mystickém smyslu znamená být zbaven vlastnictví ega, to jest být prost ega. Ježíš nařídil svým posluchačům vzdát se svého ega–já, jestliže chtěli nalézt Nadjá. Když sestavíme všechny myšlenky člověka dohromady, tento souhrn představuje ego. Tím, že je člověk předá Tichu, vzdává se ega; v řeči Ježíše popírá sebe.

,,Pravda vás osvobodí," sliboval Ježíš. O jakém druhu osvobození mluvil? Odpovědí může být jen – osvobození od ega! A to je potvrzené jeho vlastními výroky, vyřčenými jindy, které se týkají nutnosti odumřít sám sobě. Musí dovolit, aby universální životní síla, která je v něm, se Plně zmocnila jeho srdce a mysli. To, co tomu brání, je osobní ego, které si myslí, že je úplné a které se oddělilo od univerzální životní síly. Filozofická disciplína chce překonat tento egoismus nebo jak řekl Ježíš: "Vzdejte se svého já, chcete-li je nalézt."

Největší těžkostí každého učitele je přivést žáky k pochopení, že nejen svět, ale také ego je iluzí. Žáci nevědí co je ego. Proto Ježíš řekl: "Chcete-li nalézt své pravé Já, musíte popřít sebe," mínil popřít ego.

Proč žádal Ježíš své následovníky, aby ho nenazývali dobrým? Podle všech běžných měřítek byl zcela jistě dobrým člověkem, i více. Bylo to proto, že jeho dobrota nebyla skutečně jeho vlastní, byla odvozena z Nadjá, které převzalo celou jeho osobnost, celé jeho bytí.

Moudrost Ježíše varovala lidi, aby nenechali zapadnout slunce nad svým hněvem, neboť jejich modlitby by byly bez užitku, jejich Bůh neslyšící. Ze stejného důvodu nepřistupujte k meditaci s nenávistí k někomu ve svém srdci.

Ať udělal jakékoli chyby, ať spáchal jakékoli hříchy, nechť se poučí jejich lekcemi, napraví své myšlení, zlepší svůj charakter a potom si odpustí. Nechť příjme radostně Ježíšovo odpuštění „Jdi a nehřeš více!“ a příjme uzdravující milost, která následuje po sebezlepšení.

Jestliže chcete vědět, jak začít hledat vyšší Já, velmi jasnou odpověď na to dal Ježíš. Hledejte, klepejte a tažte se, modlete se k němu, a to nejen jednou, ale nesčíslněkrát, jeli to nutné, a vždy celým srdcem, s láskou, touhou, úctou.

„Miluj svého bližního jako sebe samého,“ výrok hlásaný Ježíšem a prováděný mudrci, se zdá nabízet vzdálený a nedosažitelný ideál. Ale nebude se takovým zdát, jestliže pochopíme, co Ježíš mínil a jak je mudrc schopen to realizovat. Ve skutečnosti každý člověk miluje sám sebe, ale nemiluje sebe celého. Existují v něm chyby a slabosti, které nenávidí. Nelze tedy od něho očekávat, že je bude milovat ve svém sousedství. Lze však od něho očekávat, že když zjistí, že tyto nedostatky přinášejí nakonec bolestné karmické následky, že bude pociťovat soucit s těmi, kdo tyto chyby mají. V případě mudrce platí nejen tato úvaha, ale rovněž jeho vnímání existence onoho souseda uvnitř jediné universální Mysli, v které se on sám cítí být zakořeněn. Je pro něho tedy snadné a přirozené projevovat milující laskavost ke svému bližnímu.

Kdo může získat sílu osvobodit se od všech myšlenek, získává sílu osvobodit se z myšlenek osobního "já". Pouze takový člověk skutečně poslouchá Ježíšův příkaz "ztratit svůj život". Neboť jaký jiný život průměrný člověk má než život osobní? Ale Ježíš také slíbil jistou odměnu za bezpodmínečnou poslušnost. Řekl, že takový člověk si "zachrání" svůj život. Co to znamená? Když myšlenky odpadnou a pomíjivá osobnost zmizí, bude člověk zbaven veškerého vědomí? Nikoli – bude mít stále ještě čisté vědomí, hlubší život, který podporuje pomíjivé jáství a udržuje jeho samotné myšlenky.

Vstupme tam, kam nám radil Ježíš, hluboko do srdce. Neboť pravdu nosíme sami v sobě ale jak málo lidí to ví! A máme to nejtěsnější spojení s touto Silou v samotném vědomí.

Člověk intelektuálně nadaný přistupuje k modlitbě s arogancí, člověk s uměleckým nadáním k ní přistupuje se svou ješitností, zatímco každý k ní přistupuje se svou pýchou. Správný postoj byl popsán Ježíšem: "Buďte jako malá dítka." Neboť tehdy se stáváme pokornými, cítíme se závislými a začneme odkládat ego. Tím se otevírají dveře k Nadjá a jeho milost začíná prozařovat.

Ježíš řekl: "Nestarejte se o zítřek." Co měl Ježíš na mysli? Jestliže víme, ke komu Ježíš mluvil a jestliže známe Cestu, po které se snažil vést své posluchače, budeme také vědět, co mínil. Určitě to neznamenalo, že by pro zítřek neměli dělat vůbec nic, neznamenalo to, že by zítřku neměli věnovat pozornost. Znamenalo to, že by se kvůli zítřku neměli trápit a dělat si starosti, měli přijmout jim uloženou povinnost starat se o zítřek, ale odmítat každý pocit úzkosti o její výsledek. Neměli si myslet, že jejich malé ego musí všechno zařizovat, ale měli mít také určitou víru, že vyšší Moc může působit v jejich životech.

Když mistr mystiky, jako Ježíš, říká lidem, aby se přestali obávat zítřka a nechali zlo dneška pro dnešek za dostatečné („zlo, které má dosti na dni svém"), mluví ze svého vlastního vědomí, žijícího ve Věčném Nyní. Nehovořil tedy o časových obdobích, zahrnujících dvanáct nebo dvacetčtyři hodiny, ale o bodu okamžiku. Řekl jim, aby žili v bezčasovosti, aby ponechali mrtvou minulost pohřbít samu sebe. On je opravdu křesťanem, člověkem Kristem — já, který žije čistě a zcela v přítomnosti — svobodný, neovládaný a nepodmíněný tím, co včera byl, věřil nebo si přál.

V Novém zákoně se vyskytuje rčení Ježíše, které zní: „Když zevní se stane vnitřním, pak přišlo království nebeské." Můžeme rozepsat tuto mystickou větu v nemystické řeči? Ano, zde je: „Když je zevní svět poznáván a pociťován jako to, co skutečně je — myšlenka — stává se součástí vnitřního světa myšlení a cítění. Jestliže je shledáno, že radosti a zármutky zevního světa nejsou ničím více než stavy mysli a jestliže všechny myšlenky a pocity a přání jsou přesunuty z nepravdivého ega do pravdivého Já v jejich středu, automaticky se rozpustí — a království nebeské přišlo."

Ježíš přirovnával království nebeské k zrnku hořčičného semínka, což bylo mezi Židy podobenstvím pro vše mimořádně malé. Proč to dělal? Protože ve svém počátku království není zážitek, ale intuice a ta začíná nesmírně slabým a jemným vedením.

Po staletí vedou teologové spory o významu Ježíšova prohlášení, „že boží království je po ruce". Většina z nich mu dává historický vyklad. Pouze ti, kteří mohli navázat kontakt s myslí Ježíšovou, mu dávají vyklad mystický. Neboť jenom oni mohou pochopit, že měl na mysli to, že království Nadjá je skutečně tak blízko nás, jako je naše vlastní ruka.

Proč řekl Ježíš: „Já a můj otec jedno jsme," ale přesto o něco později dodal: „Otec je větší než já"? Odpověď je. že Ježíš člověk dosáhl naprosté harmonie se svým vyšším Já a cítil se s ním být zajedno, ale univerzální Kristus-princip bude vždy větší než člověk sám, Nadjá bude vždy osobu přesahovat. Jedině z Nadjá získává každý pravý prorok svou sílu. „Já sám nejsem ničím," přiznal Ježíš.

Když říkáme, že Nadjá je v srdci, bylo by velkým omylem domnívat se, že tím míníme, že je omezeno na prostor srdce. Neboť srdce je také v Nadjá. Tento zdánlivý paradox ustoupí po úvaze o intuici. Tajuplný vztah mezi egem a Nadjá byl vyjádřen Ježíšem následujícími slovy: „Otec je v Synovi, a Syn je v Otci." Metafora, použitá Ježíšem, Syn a Otec, má upozornit na to, že člověk ve svém vnitřním jáství byl zrozen a je stále spojen s Vyšší Silou, Bohem.

Příchod mystického záblesku nelze předpovědět, i když jej lze podporovat a to stykem s Přírodou, obdivem umění nebo cvičením meditace. Lze jej hůře předpovědět než zmizení mlhy, která se tak často vznáší nad blízkým švýcarským jezerem. "Vítr vane, kam se mu zlíbí," pravil Ježíš a Milost přichází sem i tam v nepředvídatelnou hodinu.

Jestliže nepřijmete spásnou pravdu, že jste nyní stejně božští jako budete kdykoli, a jestliže nebudete sledovat konečnou stezku, potom se zařazujete mezi lidi, kteří, jak pravil Ježíš, "milují temnotu více než světlo," nechť budete sebevíce protestovat proti takovémuto zařazení.

Hlas Nadjá je stejně zřetelný jako hlas Ježíše: "Jdi a nehřeš více, tvé hříchy jsou ti odpuštěny." Nepřitěžujte si ustavičným sebekáráním a vracením se k pocitům viny.

"Ne každý, kdo říká Pane, Pane, vstoupí do království nebeského," prohlásil Ježíš. Pouze velmi malému množství hledajících je dáno, aby vstoupili a zůstali v království upevněni, mnohem více jich musí být spokojeno pouze se záblesky.

Není třeba vzdát se veškerého svého majetku a hmotného vlastnictví, abychom se kvalifikovali pro "chudobu", které se zaslibují mniši, nebo abychom vstoupili do řad "chudých", které Ježíš popsal jako blahoslavené. Správně pochopen je stav chudoby stavem duchovním a znamená vnitřní odpoutanost od zevních věcí. Je to stav, kdy člověk je od hmotařství a světskosti, ctižádosti a egoismu osvobozen v srdci.

Když Ježíš učil, že ten, kdo chce nalézt svůj život, musí jej nejdříve ztratit, chtěl tím prostě říci, že člověk musí nejdříve ztratit své připoutanosti.

Ježíšův výrok, "Přijďte ke mně vy všichni, kdo pracujete a jste zatížení, a já vám dám odpočinek," znamená: "Odhoďte své břemeno připoutanosti, tužeb a myšlenek, pak zůstane jen skutečné přirozené Jáství a vy získáte pravý mír, úlevu od břemene ega."

To, co se člověk musí naučit - a to se může naučit pouze osobní praxí, nikoli z nějaké knihy - je, jak udržet v nádherné rovnováze vnímavost ke svému svatému Středu a schopnost věnovat se světským požadavkům. To odpovídá Ježíšově výzvě být ve světě, ale nikoli z něho. To je spojení rušného dění s vnitřním klidem.

Je paradoxem, jehož pravdu si svět neuvědomuje, přes opakované snahy Ježíše ho zdůraznit, že nejlépe dosáhneme šťastného světského života, když hledáme šťastný duchovní život, a že v žádném případě nedosáhneme prvého cíle, když zanedbáváme druhý.

Jediný způsob, jak dnes může jedinec nalézt Ježíše, je hledat ho uvnitř svého vlastního srdce prostřednictvím neutuchající modlitby a studia, současně se svědomitým uváděním jeho učení do každodenního života. Poselství Ježíše, které bylo tak velkou výzvou ke kajícným činům a změně myšlení, potřebujeme my všichni dnes daleko více, než ho potřebovali židé v jeho době.

Vybráno ze Zápisků Paula Bruntona

Komentáře



*Jméno:
ICQ:
*Email:
Web:
*Text:
Opakem noci je:
Návštěvnost webu: 1029128